Dneska mi přišla mailem jedna povídka, tak jí uveřejňuju a děkuju za odeslání….
Opustil ji. Jediný člověk kterého kdy milovala se na ni vykašlal. Znali se už jako malí, chodili spolu do školky a později měli třídy vedle sebe. Zamilovali se jeden do druhého. Vlastně on alespoň tvrdil, že ji miluje. Ale kdyby to byla pravda, šetřil by slovy a neříkal jí to tak často. Začalo to ztrácet svůj význam.
Bylo to sotva půl hodiny, co jí oznámil, že má jinou a už ji nemiluje. Půl hodiny od doby co ji nechal sedět na obrubníku ulice a odešel. Ani se neohlídl. Neviděl slzy hrnoucí se jí z očí, ani řasenku dokonale rozmazanou po obličeji. Bez výčitek svědomí ji tam nechal se zlomeným srdcem. Tak zlomeným, že už ho nikdo na světě nedokáže slepit zpět.
Nevěděla, co bude dál. Vzpomínala, jak spolu ruku v ruce chodili po parku, jak mu ležela v náručí, nebo jak jí koupil obrovské perníkové srdce s nápisem „Navždy ♥ “. Doma ho omylem zlomila…možná tím spečetila budoucnost..kdo ví. Chyběla jí jeho láska. Ať už byla pravá nebo ne…chyběl jí on. Nedokáže si bez něj představit jedinou další minutu. Byl to jediný smysl jejího života. Jediný důvod který ji držel na tomto světě.
Povzdechla si a postavila se. Na chvíli zaváhala. Nakonec se zklamaným ale odhodlaným pohledem v očích vztoupila doprostřed rušné ulice.

Pamatuji si na ten den jako by to bylo včera. Možná proto, že pro mne tolik znamenala… moje malá sestřička.. Její dopis mi před chvílí přišel a ještě před tou chvílí jsem měl chuť do ledasčeho. Teď jsem ale trošku vedle, možná to přejde. Vlastně mám pocit že se mi právě změnil život. Podobný pocit jako tenkrát ve stodole. Která mimochodem s tím dopisem také souvisí, ale… k tomu se dostanu. Byl tenkrát podzim. Takové počasí jsme sice neměli moc rádi ale… dalo se dělat několik fajn věcí. Bydleli jsme v jednom baráku trochu opodál od ostatních domů ve vesnici..

Read the rest of this entry »

Je temná noc, lampy na ulici sotva svítí, a jen pohled na stříbrný odraz měsíce ve sněhu před domem jí uklidňuje….

Je to skoro rok co máma zemřela…nebyla to nehoda..Ona se zabila sama. Zabila se kvůli jejímu manželovi, který jíčasto ubližoval když přišel opilý domů…Nemohla to vydržet a tak to skončila. Nechala ji tam samotnou. Nechala malou Stacy samotnou s tím chlapem. Ted to dělá jí. Mlátí ji kdykoliv má vztek….Dneska jsou Vánoce, ale Stacy to nijak neovlivňuje. Pro ni je to pořád stejný den utrpení a nekonečných slz. Je zavřená ve svém pokoji a dívá se z okna.Kolem projde rodina s malými dětmi.Mají radost. Oni se smějí. Děti mají plné ruky dárkůzatímco Stacy za oknem stojí s prázdnou náručí, s modřinami a podlitinami na celém těle…. Při pohledu na něse jí z očí vytlačí malá slza a sní o tom, že patří mezi ně. Že po té ulici jde ona, její máma a všichni mají radost….”Stacy dones mi pivo krucinál”….hrubý hlas opilého otce ji vyruší ze snění.. Stacy se otřepe utře slzy rukávem a jde k ledničce, ve které není nic jiného než pivo a shnilý pomeranč. Vytáhne jedu láhev a nese ji tátovi k televizi. On se na ni jen znechuceněpodívá a Stacy jde zpátky do pokoje…..”tohle se už nedá vydržet”řekne si potichu a do očí se jí nahrne víc slz, které stékají po jejích růžových tvářích. Sedne si na parapet okna a pozoruje padající vločky sněhu. Schoulí se a přemýšlí jak to udělat, jak to ukončit. Zvedne hlavu směrem k velkému měsíci, který je dnes večer celý vidět.. Najednou si všimla siluety. Siluety v dáli za jejích oknem. Moc dobře na ni nevidí protože se jí pletou její dlouhé blonďaté vlasy do očí, ale začíná rozpoznávat siluetu ženy…Mladé, trochu bledé… Její máma.To je její máma.Stojí tam a dívá se přímo na ni. Jako zbavená smyslůStacy vstane a jde do kuchyně. Tam stojí její otec. Bez povšimnutí kolem něj projde a podává si nůž. Ten největší, ten nejostřejší. Otec na ni mluví a ona mu neodpovídá. To ho vytočí a chce Stacy uhodit. Ta se sehne a zabodne mu nůž kousek vedle srdce…Ten se začne svíjet na zemi.. Jde zpátky do svého pokoje, podívá se z okna a před domem stále stojí její máma.Spíš je to duch její matky. Na tváři se jí vykouzlí úsměv a volá si Stacy k sobě. Stacy to pořádněnechápe a do očí s očí jí stéká víc a víc slz, protože ví že za ní nemůže. Pak jí to ale dojde, máma ji nevolá protože jí chce třeba něcoříct. Chce aby šla za ní…a to doslova. Otevře okno…Je to dost vysoko.. Stoupne na rám okna………………Objímá jí máma. “cože?”řekne si, “vždyťmoje maminka je mrtvá”….zauvažuje na chvíli a pak už jí to dojde.přitiskne se a hřeje jí teplá náručjejí mámy….pláče…ale už ne smutkem nebo bolestí. Pláče štěstím..

Proházel malou,temnou uličkou a v ruce držel malý sáček s velkým nápisem firmy na vyvolávání fotografií.Je to už pár týdnu co ztratil člověka na té strašlivé dálnici.Je tu už pár týdnů kdy tisíce dívek,ale hlavně on sám,chce zemřít.Je to už několik týdnů kdy ten sáček s tím odporným obsahem plným neštěstí a pláče ležel v malém těsném prostoru jednoho z mnoha šuplíků.Už mnoho týdnů se ho chystal vyzvednout,ale neusále si kladl otázku Proč?!Proč vidět ten smutek zůčastněných,kolemjdoucích a těch nejnešťaštnějších lidí,kteří ho tak milovali.Ale nikdo ho nemiloval tak jako on.Nikdo nepochopí co v sobě tenhle zvláštní,tajemný a dokonce tajný vztah mezi nimi skrýval.Po chvilce,kdy si jen hloupě představoval a snil o tom,že se bratr vrátí a vše bude jako dřív,vešel do chodby jejich domu.Domu kde ještě před nekolika týdny byli a s máli se svým dětinským lumpárnám,které prováděli mámě.Vešel do obýváku a na stolek položil sáček s fotografiemi.Znechuceně se na něj podíval a zakroutil hlavou.Nechtěl se na ty fotky podívat.Nechtěl už vůbec myslet na Nic.Na Nic,protože Všechno se točilo jen kolem něj a jeho nejmilovanjší osoby.Nejkrásnější,nejkouzelnější,nejněžnější a nejdokonalejší osoby,kterou bude vždy milovat.Rozešel se vým ladným a okouzlujícím krokem nahoru po schodech a zamířil k bratrovu pokoji.Co nejtišeji vzal za kliku jako by se snad bál,že dělá něco nězákonného a zakázaného,ala nakonec pomalým a jistým krokem vešel dovnitř.Udeřila do něj příjemná,ale zároveň stresující vůně.Nikdy před tím si ji nevšiml,ale nějakým způsobem věděl,že patří jeho lásce.Posadil se na postel a přemítal vzpomínky těch nejkrásnějších okmažiků,které strávil s ním,s kterým tu už není.S tím,který už tu nebude.

Vzpomínal jak byli malí,vzpomínal na ty nejdůležitější věci.Vzpomínal jak šli poprvé do školky,do školy,když měli první vystoupení před lidmi,kdy si poprvé řekli že je něco jinak…špatně??Ne,to právě naopak.Nějaký Incest jim už dávno nedělal starosti.Promnul si oči a otevřel je na plno-dokořán.Chtěl je otevřít a vidět slunečné ráno plné štěstí a vedle sebe sptatřit jeho,ale spatřil jen prázdnou noční tmu bez jiskry a jedinného závanu citů.Znovu vstal a rozešel se dolů do obýváku.Překvapivě rychle popadl sáček s forografiemi,vzal ještě jiné v krabici kde byli s bratrem ještě malý,sedl si ke krbu,zapálil teplý oheň a začal si fotografie prohlížet.Ještě vytáhl všechny fotografie ze sáčku,který před pár okmažiky přinesl.Byly to pro něj velmi těžké chvíle.Byli tam totiž fotky z pohřbu.Byla tam vidět rakev,květiny,uplakaní lidé a…prostě to nejhorší co mohl vidět.Nevěděl proč se na ty fotografie díval a už vůbec nechápal proč je nechal vůbec udělat.Najednou je všechny popadl a vhodil do plápolajícího ohně.Ukápla mu veliká slza.Setřel si ji z tváře,ale valilo se jich tolik že už je nestíhal zadržovat.Musel plakat.Nemohl to v sobě držet.Byl tak strašně nešťastný.Byl bez své lásky a bez všeho co kdy k životu potřeboval.Najednou pocítil lehkost,jako by ho tu už vlastně nic nedrželo.Ucítil ledový závan větru na šíji a polekaně se otočil za sebe.Více se zachumlal do deky a dál si prohlížel fotografie.Znovu ale ucítil chlad na obličeji.Polekal se a ohlížel se po celé místnosti.Něco tu nehraje.Něco tu není v pořádku.Oheň zhasl.Pocítil strach,ale něco mu říkalo že se nic nestane.Že je vlastně vše jak má být.Došel k oknu a dýchl na něj.Na zadýchané kolečko napsal jeho jméno a podíval se do země.Jak by si přál aby to byl sen.Aby třeba ted k němu přišel a pozval ho spát.Spát s ním a laskat ho až do rána,kdy vyjde slunce.Ještě jednou dýchl na okno a vytvořil tak velkou zamlženou plochu.Pár vteřin se na ni upřeně díval.Bůh ví co tam viděl,ale na tváři se mu oběvil malý skoro nepoznatelný,kouzelný úsměv,když v tom se stalo něco čemu by v životě neuvěřil.Na zadýchané ploše se oběvilo: “Hallo Bill” Začal zrychleně dýchat.Bál se co se to děje.Má snad halucinace??Zbláznil se snad už natolik že vidí to co by si tolik přál??Nevěděl,ale uvěřil…nebo snad věděl že je to On.Před očim se mu začala zjevovat silueta a později v ní poznal jeho. “Tom…!” zašeptal a uvěřil že co vidí není sen.Je to skutečnost a před ním stojí skutěčný Tom.Udělal krok dopředu a promáchl postavou před ním.Okamžitě se mu v očích oběvila nejistota,nenávist,zlost a vztek.Vyběhl z domu.Bosý a bez bundy…vlastně jen v džínových kalhotech.Vyběhl a běžel tak dlouho dokud nedoběhl ke svému cíli.Chytl se betonového okraje a podíval se dolů.Zamotala se mu hlava.Vždycky měl strach z výšek a tohle mu nebylo dvakrát příjemné.Nechtěl se zabít.Chtěl by zůstat na tomhle světě,ale pochopil že už nikdy nebude moc být s ním.Možná je to jedinná možnost jak se s ním znovu setkat.Ohlédl se za sebe a jen pár metrů za ním stál On.Nedoufal že by ho mohl ještě někdy spatřit,ale ted ho měl na očích.Jenže se ho nemohl dotknout.Necítil teplo jeho dechu a těla.Chytl se rozhodně sloupu a vylezl na okraj.

Šíleně se usmál.Kdyby ho spatřil někdo blízký možná by sám z toho bláznivého a děsivého pohledu zešílel.Pustil se sloupu a podíval se na Toma.

Tom se najednou rozeběhl,ale už bylo pozdě.Bill skočil dolů.Zdálo se mu jakoby padal věčnost.Tom jen polekaně doběhl k okraji a jedinné co mohl říct bylo. “Spring Nicht Bill!” zakřičel to tak nahlas že to musel slyšet celý Živý svět.Bill to už ale neslyšel.Padl vláčný a polámaný k zemi a jeho tělo tam ještě bůhví jak dlouho leželo. Jeho tělo tam možná leželo,ale jeho duše přešla k té Tomově.Došel k němu a jakoby snil ucítil to jeho teplo a jeho osobitou vůni kterou cítil jen dnes večer v jeho pokoji.Políbil ho na čelo a zašetal tak neslyšně snad aby ho slyšel jen on “Ich liebe dich Tom!”

Pousmál se smutně,chytil ho za ruku a společně potihu odkráčeli vstříc temnotám,kde už ale nikdy nebudou bojovat sami.

Tak tohle at si přečtou ty lidi co si myslí že EMO je pitomej,vymyšlenej styl:(oni vědí kdo)

Lukáš.Jméno dítěte,které chtělo být jiné.Chtělo být alespoň trochu samo sebou.Podařilo se
mu to,alespoň do té doby než potkal JI.To ona mu zničila jeho štěstí a vlastně i jeho celý život.Začneme od začátku:

Bylo mu 15.V den jeho narozenin nastala u něj veliká změna.Nechtěl být jako ostatní povrchní kluci,se kterými se stýkal každý den.Proto se změnil.Rodičům se to nejdřív nelíbilo,ale pak si zvykli.Ve společnosti to už bylo horší.Každý si myslel,že je gay.. a to jenom proto,že se stal…EMO KID…

Tmavě hnědé vlasy spadající přes oči.. namalované oči,které jen málokdy ukazoval..typické tričko a upnuté kalhoty.. odznaky..pásky.. a náramky z šátků.. a dokončil to botami značky converse..byli červené s modrými kaničkami.Takhle teď tedy vypadal Lukáš.Nestyděl se za své city.Bez problémů je dával najevo a na nic si nehrál.Ale pak potkal ji.Byl zrovna na nějaké párty u kamaráda a ona stála ve druhé partě.Koukali na sebe celou dobu,ale pak se začali bavit.Vyměnili si icq a už to neřešili.Až druhý den ráno,když zapnul počítač a icq se mu objevila prosba o authorizaci si na ní vzpomněl. Ty hluboké až nazelenalé oči měl pořád před sebou.Napsal ji jestli by neměla zájem se sejít.Odpověď byla kladná..

Hned odpoledne ji viděl na houpačce na místním hřišti.Měla to co včera a jemu to vyhovovalo.Takhle to chodilo každý den.Psali si,když nemohli být spolu,ale snažili se být pohromadě co nejdéle.A tak to šlo dva roky.Oběma bylo 17.Chtěl se s ní zase sejít.Vymluvila se,že nemá čas.Bylo mu to divné,ale víc to neřešil a šel se projít sám.Měl rád samotu.. tedy vlastně jen do té doby,než ji potkal.Na okraji města byl lesík,kam chodil nejraději.. bylo tam ticho a klid.Tentokrát ale zaslechl až podezřele známý smích.Šel podle hlasu a uviděl ji s..Karlem.Jeho nejlepším kámošem.Nedělal si ukvapené závěry,nevěděl co tu dělají a možná to ani nechtěl vědět,ale bylo pozdě.Jakmile zaslechl svoje jméno přikrčil se za strom a poslouchal.Věděl,že to není hezké,ale.. musel.Předem se oběma omlouval.,,Mám ho v hrsti.. můžu ho ovládat jak chci.. chová se opravdu jako malé dítě..” ani nedopověděla a oba se rozesmáli.Lukáš se prudce otočil a vyběhl pryč z lesa.Věděl kam půjde.Na okno do jednoho opuštěného domu.Bylo tam krásně..Zapálil si.. a to už dlouho neudělal.

Zklamali ho.. oba.Ale proč?? Co jim udělal tak strašného,že se mu odvděčují takovýmto způsobem??

Nevěděl..a ani o tom nechtěl přemýšlet.Zahleděl se do dáli a potom pod sebe.Neuvědomoval si co dělá a stoupl si na rám.Chystal se skočit,ale na poslední chvíli se zarazil..Vzpomněl si na cigaretu ve své ruce a tak ji típl.Až potom mohl v klidu skočit.Rozloučil se se všemi,které měl tak rád.Se všemi,kteří ho celou dobu podváděli..Odrazil se a skočil.Přímo před auto,které už nestačilo zabrzdit.Byl na místě mrtvý.Zemřel tak mladý,vždyť mu bylo teprve 17. a to kvůli dvěma lidem,na které se vždy spoléhal…Krásný kluk,do kterého by jsme se všechny a možná i všichni zamilovali už tady není vinou těch dvou.. a já je za to do smrti nenávidím…Proč to muselo dopadnout takhle?? Ptám se na tuto otázku každý den minimálně desetkrát,ale odpovědi se mi nedostane..škoda.. už ani nedoufám.. vše je totiž ztraceno..tak neurážejte EMO KIDS.. vždyť jsou to také jenom lidi a ve většině případů mnohem lepší než kdokoliv jiný..