Proházel malou,temnou uličkou a v ruce držel malý sáček s velkým nápisem firmy na vyvolávání fotografií.Je to už pár týdnu co ztratil člověka na té strašlivé dálnici.Je tu už pár týdnů kdy tisíce dívek,ale hlavně on sám,chce zemřít.Je to už několik týdnů kdy ten sáček s tím odporným obsahem plným neštěstí a pláče ležel v malém těsném prostoru jednoho z mnoha šuplíků.Už mnoho týdnů se ho chystal vyzvednout,ale neusále si kladl otázku Proč?!Proč vidět ten smutek zůčastněných,kolemjdoucích a těch nejnešťaštnějších lidí,kteří ho tak milovali.Ale nikdo ho nemiloval tak jako on.Nikdo nepochopí co v sobě tenhle zvláštní,tajemný a dokonce tajný vztah mezi nimi skrýval.Po chvilce,kdy si jen hloupě představoval a snil o tom,že se bratr vrátí a vše bude jako dřív,vešel do chodby jejich domu.Domu kde ještě před nekolika týdny byli a s máli se svým dětinským lumpárnám,které prováděli mámě.Vešel do obýváku a na stolek položil sáček s fotografiemi.Znechuceně se na něj podíval a zakroutil hlavou.Nechtěl se na ty fotky podívat.Nechtěl už vůbec myslet na Nic.Na Nic,protože Všechno se točilo jen kolem něj a jeho nejmilovanjší osoby.Nejkrásnější,nejkouzelnější,nejněžnější a nejdokonalejší osoby,kterou bude vždy milovat.Rozešel se vým ladným a okouzlujícím krokem nahoru po schodech a zamířil k bratrovu pokoji.Co nejtišeji vzal za kliku jako by se snad bál,že dělá něco nězákonného a zakázaného,ala nakonec pomalým a jistým krokem vešel dovnitř.Udeřila do něj příjemná,ale zároveň stresující vůně.Nikdy před tím si ji nevšiml,ale nějakým způsobem věděl,že patří jeho lásce.Posadil se na postel a přemítal vzpomínky těch nejkrásnějších okmažiků,které strávil s ním,s kterým tu už není.S tím,který už tu nebude.
Vzpomínal jak byli malí,vzpomínal na ty nejdůležitější věci.Vzpomínal jak šli poprvé do školky,do školy,když měli první vystoupení před lidmi,kdy si poprvé řekli že je něco jinak…špatně??Ne,to právě naopak.Nějaký Incest jim už dávno nedělal starosti.Promnul si oči a otevřel je na plno-dokořán.Chtěl je otevřít a vidět slunečné ráno plné štěstí a vedle sebe sptatřit jeho,ale spatřil jen prázdnou noční tmu bez jiskry a jedinného závanu citů.Znovu vstal a rozešel se dolů do obýváku.Překvapivě rychle popadl sáček s forografiemi,vzal ještě jiné v krabici kde byli s bratrem ještě malý,sedl si ke krbu,zapálil teplý oheň a začal si fotografie prohlížet.Ještě vytáhl všechny fotografie ze sáčku,který před pár okmažiky přinesl.Byly to pro něj velmi těžké chvíle.Byli tam totiž fotky z pohřbu.Byla tam vidět rakev,květiny,uplakaní lidé a…prostě to nejhorší co mohl vidět.Nevěděl proč se na ty fotografie díval a už vůbec nechápal proč je nechal vůbec udělat.Najednou je všechny popadl a vhodil do plápolajícího ohně.Ukápla mu veliká slza.Setřel si ji z tváře,ale valilo se jich tolik že už je nestíhal zadržovat.Musel plakat.Nemohl to v sobě držet.Byl tak strašně nešťastný.Byl bez své lásky a bez všeho co kdy k životu potřeboval.Najednou pocítil lehkost,jako by ho tu už vlastně nic nedrželo.Ucítil ledový závan větru na šíji a polekaně se otočil za sebe.Více se zachumlal do deky a dál si prohlížel fotografie.Znovu ale ucítil chlad na obličeji.Polekal se a ohlížel se po celé místnosti.Něco tu nehraje.Něco tu není v pořádku.Oheň zhasl.Pocítil strach,ale něco mu říkalo že se nic nestane.Že je vlastně vše jak má být.Došel k oknu a dýchl na něj.Na zadýchané kolečko napsal jeho jméno a podíval se do země.Jak by si přál aby to byl sen.Aby třeba ted k němu přišel a pozval ho spát.Spát s ním a laskat ho až do rána,kdy vyjde slunce.Ještě jednou dýchl na okno a vytvořil tak velkou zamlženou plochu.Pár vteřin se na ni upřeně díval.Bůh ví co tam viděl,ale na tváři se mu oběvil malý skoro nepoznatelný,kouzelný úsměv,když v tom se stalo něco čemu by v životě neuvěřil.Na zadýchané ploše se oběvilo: “Hallo Bill” Začal zrychleně dýchat.Bál se co se to děje.Má snad halucinace??Zbláznil se snad už natolik že vidí to co by si tolik přál??Nevěděl,ale uvěřil…nebo snad věděl že je to On.Před očim se mu začala zjevovat silueta a později v ní poznal jeho. “Tom…!” zašeptal a uvěřil že co vidí není sen.Je to skutečnost a před ním stojí skutěčný Tom.Udělal krok dopředu a promáchl postavou před ním.Okamžitě se mu v očích oběvila nejistota,nenávist,zlost a vztek.Vyběhl z domu.Bosý a bez bundy…vlastně jen v džínových kalhotech.Vyběhl a běžel tak dlouho dokud nedoběhl ke svému cíli.Chytl se betonového okraje a podíval se dolů.Zamotala se mu hlava.Vždycky měl strach z výšek a tohle mu nebylo dvakrát příjemné.Nechtěl se zabít.Chtěl by zůstat na tomhle světě,ale pochopil že už nikdy nebude moc být s ním.Možná je to jedinná možnost jak se s ním znovu setkat.Ohlédl se za sebe a jen pár metrů za ním stál On.Nedoufal že by ho mohl ještě někdy spatřit,ale ted ho měl na očích.Jenže se ho nemohl dotknout.Necítil teplo jeho dechu a těla.Chytl se rozhodně sloupu a vylezl na okraj.
Šíleně se usmál.Kdyby ho spatřil někdo blízký možná by sám z toho bláznivého a děsivého pohledu zešílel.Pustil se sloupu a podíval se na Toma.
Tom se najednou rozeběhl,ale už bylo pozdě.Bill skočil dolů.Zdálo se mu jakoby padal věčnost.Tom jen polekaně doběhl k okraji a jedinné co mohl říct bylo. “Spring Nicht Bill!” zakřičel to tak nahlas že to musel slyšet celý Živý svět.Bill to už ale neslyšel.Padl vláčný a polámaný k zemi a jeho tělo tam ještě bůhví jak dlouho leželo. Jeho tělo tam možná leželo,ale jeho duše přešla k té Tomově.Došel k němu a jakoby snil ucítil to jeho teplo a jeho osobitou vůni kterou cítil jen dnes večer v jeho pokoji.Políbil ho na čelo a zašetal tak neslyšně snad aby ho slyšel jen on “Ich liebe dich Tom!”
Pousmál se smutně,chytil ho za ruku a společně potihu odkráčeli vstříc temnotám,kde už ale nikdy nebudou bojovat sami.
